Manipulace II. | Články | Edenred

Emoční výbuch

Manipulace emocemi je zapeklitá. Často nevíme, jak na to reagovat. Cílem emoční manipulace je vyvolat chaos anebo udržet kontrolu nad situací. Nebo prostě jen ukázat svou sílu.

„Nesouhlasím s tím, co říkáš, v dlouhodobém horizontu nebudeme schopni dodržet podmínky,“ říká Adam Honzovi. Následuje Honzův emoční výbuch. Je to velké ostentativní gesto a očividné urážení se. Honza se mentálně odpojí a mlčí. Nereaguje na žádné otázky ani prosby o vysvětlení. Zablokuje celý workshop a zahodí hodiny práce do koše. Odchází s třísknutím dveří. Ostatně jako vždycky. Funguje mu to. A on to ví. Bude pokračovat, jen když bude po jeho.

Konverzaci umí obrátit v monolog

„Tak jak bylo na retreatu?“ ptá se. Po pár větách mi začne vysvětlovat, že taky byl na retreatu. A že ten jeho zážitek byl o dost hlubší než můj. „Příště bys měla zkusit ten můj,“ uzavírá diskuzi.

Cílem manipulátora je vzít vám kredit, pokud mluvíte o tom, co se vám povedlo, nebo odvést pozornost na sebe. Manipulátor vás buď přebije něčím lepším, co dokázal (a vy ještě ne).

Nebo mluvíte o svých starostech? Začne vyprávět o svých „opravdových“ starostech, daleko větších, než máte vy. Potřebuje mít vždycky navrch.

Vždycky to je chyba toho druhého. Nebo vaše

Manipulátor nedělá chyby. Vždycky za ně může někdo jiný. Vy, kolega, dodavatel nebo souhra okolností. Když už připustí, že udělal chybu, často je to pod rouškou dobra.

„Můžu být naštvaný jen na sebe,“ říká mi. „Nechával jsem jim příliš velkou volnost a koukej, jak to tu dopadá…“ A vyjmenovává, co jeho partner všechno rozhodl špatně.

Pokud útočí na vás, pravděpodobně se v nějaký moment začnete cítit špatně vy. Vyvolá stud, vinu a má vyhráno. S těmito emocemi si většina z nás prostě nedokáže poradit.

Projekce jeho nejhorších vlastností na vás

„Totálně mu chybí sebereflexe a schopnost vnímat lidi,“ popisuje svého kolegu, jak týmu něco vysvětluje pětkrát. „A oni mu to radši odsouhlasí, i když tomu nerozumí, ale nemají odvahu mu to říct!“

Uvědomím si, jak často mi jeho lidé říkají to samé o něm. Bojí se ho zeptat, co tou větou, kterou řekl, doopravdy myslel. Protože by si o nich mohl myslet, že jsou hloupí.

Co je cílem? Vylepšit si svůj sebeobraz. Zároveň u toho trochu pošpinit toho druhého.

Oblečená-neoblečená aneb Prostor pro domněnky

„Tahle zkouška na mě byla pečlivě nastražená,“ říká Honza s lehkým obviněním v hlase. „Nerozumím tomu, co tím myslíš,“ odpovídám. Kontruje, že to je normální, že lidé mu často nerozumějí (čti: je v roli nadřazené oběti). Uvědomuju si, jak moc je tahle hra se slovy mocná.

Honzova/manipulátorova taktika obecných vyjádření má zpravidla několik cílů.

Nechat prostor pro domněnky.

Zasít semínka nedůvěry a pochybností. O sobě, o druhých.

A vytvořit chaos. Ukázat, že vím víc.

„Naslouchám lidem a oni MNĚ říkají, co si opravdu myslí“

Těžký kalibr, který se těžko ověřuje. Když se dozvíte citlivé informace, které vás poškozují, půjdete za tím, kdo to (údajně) říkal? Nebo si budete potichu přemýšlet, co s tím dál... a uvěříte tomu. Odborně se tomu říká triangulace. „Jarda o tobě říkal opravdu nechutné věci. Bránil jsem tě, samozřejmě.“ Jardovi řekne to samé o vás.

Hledáte cíl? Upevňování moci, zasívání nedůvěry mezi lidmi, které potřebujete rozdělit.

Triangulace se používá i při sporu s druhým, a to v momentě, kdy přivedu třetího, aby potvrdil „moji“ pravdu.

Rádiové ticho

Zničehonic se odpojí. Trestá vás. Nemluví. Nereaguje na e-maily. Nebo se vyjádří, že se mu nelíbí váš návrh, a tak mu dáte možnost, aby ho přepsal podle svého – a nic se nestane. Jste bezmocní.

Neurgentní téma se mnohdy změní v urgentní a to se promění v hořák. Na druhé straně máte stále rádiové ticho. Rozhodnete podle něj? Vyhrál. Rozhodnete podle sebe? Pak se vraťte k bodu 3

Pravda a taky pravda

„Nedává jim žádný prostor, pořád je kontroluje. Takhle to není žádný lídršip, jak jsi nás učila.“ Vím, že má pravdu. A taky nemá. Ano, vím, že Adam víc kontroluje. Ale taky je třeba k tomu přidat informaci, v jakých případech a koho.

Cílem je manipulace s fakty, posílení pozice.

Já jsem nejlepší

Dává na odiv všechno. Svůj úspěch. Svou moudrost. To, na čem mu záleží, abyste ho za to mohli ocenit. Abyste mohli ocenit jeho úspěch. To, kde si u vás buduje jméno. Od štosu moudrých knih, ledabyle položených, abyste je nepřehlédli, přes cenovku posledního vína, kterou omylem nedbale prohodí, až po starší auto, jímž vás sveze. A vy se ocitnete v perfektně upraveném veteránu…

Cílem je ohromit vás. Ukázat, jak vypadá úspěch. Jeho úspěch.

Odpovídá na otázku otázkou

„Jsem bezradná,“ říkám. „Mám tu čtyři kroky, které za sebe navrhuji udělat, s většinou z nich nesouhlasíš, co bys tedy chtěl v téhle situaci dělat?“ Rozvážně odpoví: „To musíš vědět ty. Co bys teda navrhovala?“ Točíme se v kruhu. Obdobná jeho věta tu zní už potřetí. Všímám si, jak často mi odpovídá otázkami. Jak přenáší odpovědnost na mě. Ale jen tehdy, když odpovím správně. Tak, jak on chce.

Nevyčerpala jsem ani třetinu pokročilých technik manipulace. Nicméně jsem se snažila pokrýt „red flags“, které by vás měly varovat, že jednáte s někým, kdo rozhodně nechce, abyste si všimli, že jste manipulováni.

Zároveň to neznamená, že člověk, který se ptá na váš názor nebo se chlubí svým úspěchem, z něhož má radost, vás manipuluje. Všímejte si pocitu, který máte ze setkání. Kdy jste se cítili, že jste zatlačeni někam do kouta, kde vám není dobře. Je to divný pocit, který se těžko verbalizuje, ale vnímáte, že nerozumíte úmyslům člověka před vámi.

Autorka Sandra Fridrichová