U mých klientů nejčastěji řešíme vztek v mnoha odstínech. Dnes mi volala klientka a říká: „Zase mi klient změnil zadání na akci. Dva dny před konferencí. Musím mu vyhovět, protože jsem profesionál, ale… cítím ohromný vztek. Co mám dělat?“
Vztek, frustrace, naštvání je emoce, která má navenek mnoho odstínů projevů. Od odpojení se, mlčení přes argumentaci a křik až po fyzický útok. Reakce na emoci není emoce. To je reakce. Zatímco emoci nemůžeme změnit, můžeme zapracovat na naší reakci.
Abychom mohli pracovat na našich reakcích, potřebujeme rozumět našim emocím. Potřebujeme si je přiznat a neodsuzovat je (nebo sebe). Potřebujeme pochopit jejich vzorec.
Je užitečné vzít si konkrétní příklad, kdy jsme u sebe (i zpětně) objevili reakci a emoci, která se nám opakuje. Projděte si následující otázky a zkuste si na ně odpovědět. Pokud rádi píšete nebo kreslíte, představte si to jako kruh a jděte po kruhu.
Nahoře, kde je sever, si odpovězte na otázky.
Co je spouští?
Nebo kdo je spouští?
V jaké chvíli nejčastěji jdu do této emoce?
Dál pokračujte v kruhu, směrem na východ.
Jak se u toho cítím? Kde v těle se mi emoce objevuje?
Co se stane těsně předtím, než dojde k mojí reakci?
Pokračujte dál na jih.
Jak zareaguji? V těle? V hlase? V mysli?
Jak se potom cítíte?
Jaké to má důsledky? Na vás? Na vaše vztahy?
Co bych teď potřeboval/a, abych se tak necítil/a?
Vraťte se zpátky na sever a pokračujte proti směru hodinových ručiček, na západ.
Než dojde k mojí automatické reakci, než se spustí celý ten kolotoč, co tomu předchází? V jakém jsem rozpoložení?
S klientkou jsme identifikovaly, že důsledkem je dlouhodobá frustrace z toho, že neumí udržet, ale vlastně ani nastavit hranice. Opakuje se jí to v pracovních i osobních vztazích.
Všimla si, že to, co doopravdy potřebuje ve své práci, je pocit dobře odvedené akce. Profesionality. Potřebuje uznání. Je pro ni klíčové, aby byla vnímána jako spolehlivý člověk. A v tento moment se dostáváme k začarovanému kruhu.
Chce být profesionál, ale požadavky na poslední chvíli jí znemožňují být profesionálem. Nemá naplněné potřeby. Nemá hranice. Máme několik paralelních kruhů nad sebou. Už jen vědomí toho, že tu je tohle téma, jí pomáhá se z odstupu podívat na to, jakým způsobem pracuje a funguje, a chvíli to pozorovat, než se rozhodne, jestli tenhle vzorec chce, nebo nechce měnit.
K čemu jsou tedy emoce?
Třeba k tomu, abyste váš život neprožívali na autopilota. Abyste rozuměli sami sobě. Chápali, co se vás dotýká a proč, a byli jste schopni na to reagovat. Ano, v tomto místě se dotýkáme osobního růstu. Zvyšování naší odolnosti. A také se dopracováváme k větší autenticitě. Schopnosti být sami sebou.
Pokud chápeme lépe sami sebe a dokážeme vnímat nuance našeho prožívání, často to vede k naší větší životní pohodě a spokojenosti, ale také se začnou proměňovat vztahy kolem nás. Jsme vnímavější k ostatním. Zároveň jinak reagujeme, a tak lidé kolem nás jinak reagují na nás.
Na pomyslném konci dopadů toho, že rozumíme svým emocím, je mentální, ale i fyzické zdraví. Pokud emoce nepotlačujeme, jsme schopni reagovat vědomě na naše prožívání, zmírňujeme stres, úzkosti, deprese a další psychická onemocnění.
Autorka Sandra Fridrichová
Asi 10 % potravin končí v koši jen proto, že spotřebitelé nerozumí pojmům “minimální trvanlivosti do” a “spotřebujte do”. Díky plánovaným změnám v označování by se toto číslo mohlo snížit.
Rodina o dvou dospělých a dvou dětech ročně vyhodí potraviny v hodnotě 14 076 korun. Přepočteno na průměrnou domácnost, kterou podle Českého statického úřadu tvoří 2,33 osoby, to dělá 8 199 Kč.
Loupu slupky od brambor a házím je do sáčku v kuchyňském koši s pocitem, že se na skládce rozloží a o nic přece nejde. Jsem to já v době, ještě než jsem se začala zajímat o problematiku plýtvání jídlem. Podle Institutu evaluací a sociálních analýz INESAN takový názor není ojedinělý. Na základě dotazování reprezentativního vzorku populace zjistili, že 74 % respondentů souhlasí s tvrzením, že potravinový odpad není problém, protože je biologicky rozložitelný. V praxi je to ale složitější.