Nový rok svádí k předsevzetím, ale touha změnit kousek našeho bytí, něčeho se zbavit nebo se naopak něco naučit nás provází celoročně. Kdy je tedy ten správný okamžik začít „se měnit“?

A tak při bilancování starého roku pokyvujeme hlavou a říkáme si, „tak teda TEĎ!“, ale když se ono „teď“ rozplyne a my při první příležitosti uděláme přešlap, naše motivace klesá raketovou rychlostí dolů.

Dopamin, který nás žene dál 

Když si představíme cíl, kterého chceme dosáhnout, často to děláme s očekáváním, že kvalita našeho života se rapidně zvýší a my si konečně odpočineme.

Nicméně to se nestane. Proč? Odpověď zní: Dopamin. Podle Daniela Z. Liebermana (kniha: The Molecule of More) hladina dopaminu po dosažení cíle nestoupne, ale klesne. Dopamin není chemikálie, která nám dává potěšení z naplnění cíle, ale naopak – dává nám potěšení z toho, když chceme víc. 

Co to znamená? Když dosáhneme cíle, objeví se před námi další a další cíle, které je třeba zdolat. Uspokojení ani očekávaný odpočinek nenastávají.

Svoje přání často sabotujeme my sami

Podle autorky knihy Tou horou jsi Ty, Brianny Wiest, je dopaminový oxymóron jedním z důvodů, proč vnitřně sabotujeme naše přání. K tomu přidává další sabotéry.

Jedním z nich je náš zvyk odsuzovat druhé. Často vnímáme lidi kolem sebe, kteří dosáhli toho, co my (vědomě nebo nevědomě) chceme, skrze filtr negativity, pochybností a někdy i pohrdání. Jedna z mých klientek například řešila obtížný vztah s kamarádkou. 

Ona byla ta „správná“ – rozumná, analytická, vše měla pečlivě naplánované a rozvržené. A… byla svázaná. Běda, když do jejích představ a plánů přišla změna. Její kamarádka byla přesný opak. Užívala si života, čas vnímala jako přibližný ukazatel, chodila pozdě, hlasitě se smála, nedbala na zdravý životní styl, bylo jí všude plno. Jednou jsme spolu narazily na to, že by si taky ráda někdy vydechla, přestala všechny a všechno kontrolovat a odvázala se… A jsme u skryté žárlivosti.

Z tohoto bodu (odsuzuji ji) se těžko vkračuje do změny „budu víc volná“, když v jejím světě je volnost symbolem nezodpovědnosti.

To je další z momentů, kdy nechceme podvědomě připustit naši změnu. Zároveň, pokud dlouho žijeme v nějakém zvyku (řekněme upřednostňovat ostatní a jejich potřeby před těmi svými),  jednoduše neumíme přepnout do opaku. Náš mozek se snaží držet nás v rovnováze, tedy neměnit cokoli, co by nás mohlo uvrhnout do zóny nekomfortu.

Proto je třeba změnám (i prospěšným) dát čas, aby si tělo zvyklo na nový stav, ideálně postupně. Představuji si to, jako když si objednáte velký steak a chcete ho sníst najednou. To nejde, ani když se motivujete sázkou nebo jiným externím lákadlem. Celý steak do pusy nestrčíte. Musíte ho nejdřív nakrájet na menší kusy. A stejné je to se změnou. Potřebujete začít malými posuny.

Autorka Sandra Fridrichová